Jorgeho rybářský deník

17.4.2021

Bratrská rivalita

Asi každý, kdo má sourozence, to zná. I když jsou vztahy sebelepší, soupeření mezi sourozenci je věcí normální a přirozenou. A můj osobní skromný názor je, že mezi bratry to je určitě ještě o fous viditelnější. Já jsem o čtyři roky mladší, než je můj brácha. To mělo své výhody – určitě na mě naši nebyli tak přísní a ač nerad, musím uznat, že jsem byl přece jenom trochu víc rozmazlovaný. Tento věkový rozdíl měl však i nevýhody. Čtyři roky jsou dost na to, aby soupeření s mým starším bráchou bylo vždy složité a vlastně jsem málokdy okusil pocit vítězství. Asi nejvýraznější to bylo v našich silových disciplínách. Jakmile došlo na jakoukoliv fyzickou rozepři vyúsťující v potyčku, vždycky jsem dostal přes držku. Když mi bylo asi dvacet, síly se vyrovnaly a má touha po potyčkách byla na vrcholu, jenže přesně v tuhle stejnou dobu můj brácha začal tvrdit, že jsme přece už dospělí a nebudeme se pořád prát, jako kluci.

Podobná rivalita mezi námi byla i při rybaření. Kdo chytil víc ryb, kdo chytil zajímavější rybu, kdo chytil větší rybu. A v dřívějších dobách jsem bohužel prohrával i v této disciplíně. Dnes jsem o něco moudřejší a říkám si, že jako malý jsem určitě neměl tolik citu a rozhodně trpělivosti, abych mohl ulovit více ryb. Teď jsou síly vyrovnané a každé společné rybaření je vlastně takový nenápadný souboj o to, kdo víc.

Je sobota. Počasí podle předpovědi nemá být nic moc, má pršet, má být zima, ale v neděli to má být ještě horší, a tak jsme se s bráchou rozhodli, že vyrazíme, i kdyby trakaře padaly. A tak jedem. Dorazili jsme akorát okolo šesté ráno. Auto jsme museli zaparkovat dál od vody, protože příjezdová cesta je soukromá a je zde zákaz vjezdu, a tak jsme se hned z kraje prošli dobré dva kilometry. Když už jsme téměř na místě, uvědomím si, že jsem si v autě nechal telefon. Na rybách ho většinou nechávám v kapse, maximálně koukám na čas, ale přece jenom nechávat ho v autě nechci a abych na to pořád nemyslel, vytáhl jsem pruty a šel pro něj zpátky, abych mohl chytat v klidu. Zajímavé je, že jsem neměl tolik strach o telefon jako o to, že než dorazím zpátky, to vemeno určitě něco chytne a samozřejmě povede! Ne asi. Vrátím se a okamžitě se ptám: „Tak co, dělá to už něco?“ a dostalo se mi velmi očekávané odpovědi: „No zatím dva záběry, menší cejn a plotice, jinak nic extra.“ … „Jo, ale teda vedu dva nula.“ Blbec, pomyslel jsem si a okamžitě jsem začal znovu chystat pruty k nahození!

Netrvalo to dlouho, a i já jsem zaznamenal první úspěch. Záběr byl jasný a typický, špička se lehce ohnula, pak se téměř celá narovnala a v momentě, kdy přišlo další ohnutí, zasekávám. Je to cejn, nechci ho zbytečně trápit na souši, když vím, že ho pustím, ale 45 centimetrů má určitě. „Ty jo, pěknej cejn, ten je větší než ten, co jsem chytil.“ říká brácha takovým pochvalným tónem. Jenže já vidím mezi řádky! Chválí ho jenom proto, že zatím pořád vede!

Podařilo se mi srovnat krok na rozdíl jediného bodu. A za stavu 5:6 pro bráchu přichází nepatrný záběr na pravý prut. Špička se ohnula jen tak nenápadně, že váhám, zda to vůbec záběr byl. Tento pohyb se znovu opakuje, znovu nenápadné ohnutí špičky. Když se to stane potřetí, a to dvakrát za sebou, říkám si, že to musím zkusit. Je tam!  Nebude to žádný super macek, nejspíš zase cejn, ale je tam! Už je kousek od břehu, dřepnu si, abych ho mohl vyháknout, měl to maličko hlouběji, tak to nešlo tak snadno jedním pohybem zápěstí, ale za pár vteřin už se zase obrací směrem k hloubce a míří pryč. Deštivé počasí a časté chození k vodě udělalo ze břehu pěknou skluzavku. Zvedám se z podřepu a ve chvíli, kdy chci udělat krok mi podjede noha a já tak tak stihnu dát tu druhou před sebe. Tento hlasitý krok byl samozřejmě slyšet a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Ty seš fakt hromotluk, akorát všechno vyplašíš.“ povídá brácha a otáčí hlavu ke mně, aby se podíval, jestli se má začít smát nebo jsem to vyrovnal. Jak tak koukám na jeho pohled vidím, že zaostřil na špičku mého druhého prutu – je v pohybu. Přiskočím k němu a zasekávám! Okamžitě cítím, že je tam ryba a okamžitě se mi vyloudil na tváří úsměv. Podívám se směrem do leva, kde sedí brácha a vidím, jak kroutí hlavou. „No to si děláš prdel, že to takhle jen tak otočíš, ty vole!“ A já neříkám nic, ale v hlavě mi řve ten malinký Jorge, který býval vždy porážen, býval vždy bit. Řve radostí, protože nalevo je pořád vidět pohyb kroucení hlavou. Teď hlavně ať ryba nespadne, ať zase rychle nahodím a můžu třeba náskok navýšit!

10:8! To je finální skóre. Bylo opravdu hnusně. Pršelo a sněžilo zároveň, foukal vítr, ale ryby braly parádně. Celkově vytaženo 16 cejnů, jedna plotice a mně se povedl i jeden kapr, žádný obr, ale 54 centimetrů takhle z jara není vůbec špatné. A hlavně jsem vyhrál! Moc se těším na další společné chytání, je vždycky spousta legrace a uznávám, že toto soupeření mě moc baví! A samozřejmě musím taky potvrdit své poslední vítězství. No a kdyby se to náhodou nepovedlo, tak si najdu záminku k nějaké té fyzické potyčce, protože tu vyhraju i s rukama za zády!  

Komentář ke článku (0)

22.3.2021

Začal nový týden, týden nových možností. Hurá! Můžeme chodit v celém, celičkém okrese! A já se rozhodl tuto nově nabytou svobodu ihned využít. Věci jsem si vzal s sebou do práce a jakmile to půjde, vypálím ihned k vodě. Na mapě jsem si vybral pár revírů, které bych chtěl navštívit a začal jsem pěkně od začátku. Projíždím zaplněnou Plzní a v hlavě se mi honí myšlenky, jak si najdu pěkné místo, jak si to tam pěkně všechno vybalím. Pak se posadím a tradičně si naliji šálek čaje, zapíšu docházku a všechno začne. Bože, fakt se těším! V tom míjím policejní auto a hned mě napadne: „Teda doufám, že mě při překročení okresu nebudou zdržovat!“ Na to přece není čas, ryby tam skáčou skoro na břeh! No můžou si to zkusit, jakmile ho uvidím, že na mě ukazuje a mává tou plácačkou, skončí jako Brad Pitt ve fimu Seznamte se, Joe Black, jak tam do něj mírně žďuchnou auta z obou směrů.

Žádná policie, žádné zdržování! Cedule s názvem okresu je už za mnou a mně chybí posledních 10 km... Sedím u vody, chvíli svítí sluníčko, chvíli sněží a chvíli prší. Fouká naprosto odporný severní vítr, ale jsem tu a u čaje přemýšlím, jak to dnes udělám. Mám s sebou nový prut a naviják, tak si s ním budu spíš tak hrát. Zkoušet různá krmítka, jak přesně a daleko nahodí. Sedí krásně v ruce, je lehoučký a nádherně se s ním manipuluje. Samozřejmě nejvíc se pozná, až na něm bude pěkná ryba, ale to si budu muset asi počkat.

Sedím tu tři hodiny. Tři hodiny mi fičí ledový vítr do držky! Tři hodiny poctivě přehazuji a tři hodiny se to ani nehne. Jsem spokojený, že jsem zase mohl vyrazit. Dojem však trochu kazí to počasí a zcela nehybné špičky prutů, ale i to se stává.

Procházím okolo malého a starého stavení, na pozemku několik domácích zvířat. Udělám asi deset kroků a najednou rána! Rána, ze které se mi podlomilo levé koleno. „No ty vole! Co to…“ otočím se a tam stojí kozel! Zírá na mě a nehne brvou! Vůbec mi to hlava nebere a nemůžu uvěřit, že mě právě napálil kozel do nohy! Pomalu se otáčím, abych pokračoval v cestě, jenže co se nestane. Ten malej podvraťák se na mě zase rozbíhá! Hbitě se otočím a zvolám: „Co je?!“ Ha! Funguje to, zastavil se a zase jenom zírá. Zase se otáčím, tentokrát už jen částečně a odcházím ze scény bokem a on zase! Už zase si to ke mně štráduje. Opět rychlá otočka: „Co je!“ Jestli někdo umí dobře hrát hru Cukr káva limonáda čaj rum bum, je to právě tenhle kozel! Do třetice jsem zase o něco chytřejší a tentokrát už vyloženě couvám! Vyřešeno, kozel stojí, nic nedělá, až ho to asi přestalo bavit a odchází zpět do ohrady. Do ohrady, ze které může kdykoliv odejít, nechápu, proč si onen majitel toho starého stavení dělal vůbec škodu s takovýmto řídkým plotem!

Věci uloženy v kufru, startuji motor a přemítám. „Tak! Jsem teda parádně vyfoukanej, vyzkoušel jsem novej prut a je fakt super. Neměl jsem ani záběr a potrkal mě kozel!“ A musím uznat, že víkend před uzavřením okresů, kdy jsem nachytal asi 10 cejnů od 40 do 50 cm byl trošku lepší.

Komentář ke článku (0)

20.2.2021

Mezi rybáři existuje takové nepsané pravidlo, které říká, že první chycená ryba v sezóně se musí pustit. Osobně bych rozdělil rybáře do tří skupin. Ti, co pouští prakticky vše, co chytí, žrouti a slušní žrouti. Pokud pouštím ryby během roku, určitě pustím i tu první, tu magickou a posvátnou. Žroutům se přes zimu ztenčila zásoba ryb z půl tuny na tři sta kilo, a přece je škoda ryby, která neskončí ve vezírku. A nakonec slušní žrouti, kteří vědí, že nesní tolik, co chytí a první puštěná ryba znamená štěstí po zbytek sezony. Všechny rybáře ale určitě spojuje myšlenka, že první ryba je zkrátka jiná a radost z ní je větší.

Po třeskutých mrazech, které byly neobvykle silné a trvaly neobvykle dlouho přišlo velmi rychlé oteplení. Při sledování předpovědi počasí se mi v očích jiskřilo, jako kdyby maličký Jorge čekal na Ježíška a zároveň jsem se obával, že rychlost tání sněhu bude příliš velká, řeky rozvodněné a rybolov prakticky nemožný. V pátek po práci jsem se tedy vydal na procházku okolo jedné z plzeňských řek na monitoring situace. Hned na první pohled bylo vidět, že hladina je výš než obyčejně, ale proud nebyl moc silný. Mírně jsem pokývl hlavou: „To pude!“

Je sobota, zatím mrzne, ale obloha je bez mráčku a slunce nádherně září. Věci mám samozřejmě připravené v komínku už od večera, protože jsem se moc těšil a v televizi dávali prd. Připravuji si čaj, svačinu a nástrahy. Vše osmsetkrát kontroluji a už pádím k autu.

Vybaluji si věci, vyndávám a skládám je tak, abych to měl pohodlně po ruce. Rozhlížím se po protějším břehu, abych si vybral nějaké dvě značky, na které se budu snažit házet, abych nahazoval co nejpřesněji na stejná místa. Značky mám, teď jestli mám i ten um! Nahodím jeden prut, vzápětí druhý. Usednu do křesla a v klidu si nalévám čaj. V tom se pohne jedna ze špiček, jen velmi jemně o pár centimetrů. „Teče víc vody, možná nějakej bordel zavadil o vlasec.“ Pomyslím si a v klidu nalévám dál. V tom zase pohyb. A znovu. Pozvedám údivem obočí: „Ty kráso, vždyť to jsou záběry!“ Odkládám termosku a soustředím se pouze na pruty. Chvíli se nic neděje, ale za pár minut se špička začne zase mírně pohupovat. Už nelelkuji a připravím ruku k záseku. Bedlivě sleduji sebemenší pohyb, který přichází, ale je tak rychlý, že nejsem schopen zareagovat. Musím si počíhat na něco většího, než je tohle ťukání. To něco ale teda rozhodně nepřichází.

Celé toto „cvičení“ probíhá tak, že se vždy po záběru připravím k zaseknutí, když nepřichází další záběr, opět si dám pohov. A protože opakování je matka moudrosti, opakuje se i toto cvičení s určitou pravidelností. *ŤUK* – Pozor – Pohov. *ŤUK* – Pozor – Pohov. *ŤUK* – Pozor – Pohov. Jakmile se tato činnost stane poněkud stereotypní, rozhodnu se to změnit! Trpělivost růže přináší. *ŤUK* – Pozor, pozor, pozor, pozor (půl minuty, už mě bolí ruka) – pohov. A v ten moment *ŤUK*. „No… Tak… Ty folé!“ V hlavě se mi okamžitě vykresluje představa, jak to asi probíhá ve vodě. Jedna ryba, vůdce gangu, kouká zpod hladiny na břeh a dává signál ostatním: Teď! – Čekej. Teď! – Čekej. Teď! – Čekej. Pak přichází ona změna: Teď! – Čekej, ještě čekej, pořád, se divím, že ho nebolí ruka. Teď!

V tomto duchu to probíhá po celou dobu mého pobytu u vody. Nutno podotknout, podařilo se mi jich pár přelstít. Ale bilance tedy žalostná – záběrů nepočítaně, uloveny čtyři plotičky a jeden cejn. Záběry byly opravdu malé, takže se to fakt nedalo seknout. Nebo je tu varianta, že to fakt neumím. Nicméně pocit vynikající. Šel jsem na ryby s tím, že voda bude po tání ledová (a taky byla!), já si sednu a budu se dívat na nehybné pruty a kochat se jen krásným počasím. A nakonec jsem úspěšně prošel školením „Jak zaseknout rybu 1.0“. Taky jsem si odpoledne chtěl zacvičit. Úspora času, vše jsem zvládl v jednom u vody! A pustil jsem onu první magickou rybku. Nebyl to žádný záviděníhodný kus, ale radost jsem měl velkou.

Komentář ke článku (0)

24.1.2021

Rybaření v zimě není příliš vyhledávané. Vaše oblíbená místa jsou velmi často nepřístupná díky vrstvě ledu, který pokrývá vodní plochu. Voda je chladná a ryby v ní jsou mnohem méně hladové a stahují se do svých zimovišť, která není snadné najít. Plus ještě jedna věc. V zimě je teda i dost velká zima, mrzne, sněží a tak. Chytání v zimě má však i jednu velkou výhodu. Ryby zkrátka moc neberou, což odradí většinu rybářů, zejména těch, kteří si k vodě chodí plnit mrazáky, takže jste tam téměř vždy sami. A to je po minulém roce, který se díky zákazům nesl v duchu enormního nárůstu rybářů, moc velké lákadlo. A když navíc nejste Držgrešle Hamoun, může vám být u vody příjemně teplo, i když je okolo nuly.  

Vánoce jsem si nedobrovolně prodloužil o další karanténu a ať chcete či nikoliv, trochu vám to leze na mozek. Nikam nesmíte, když je venku krásně, svítí sluníčko a vy trčíte doma, tak potom i doma rybaříte a chytáte láhev s vodou. Pak přijde konec karantény, vy můžete zase normálně fungovat a hned plánujete, jak s tímto darem naložit.

Celý týden jsem poctivě sledoval počasí v naději, že konec pracovního týdne, který byl opravdu teplý se přece jen víc podepíše i na víkendu, a to prudké ochlazení se posune alespoň o jeden den. To se nakonec úplně nekonalo, zejména teplota klesla proklatě nízko. Nicméně když jsem se šel projít a viděl, jak čerstvá sněhová nadílka rychle taje a pomáhá tomu i zářící slunce, bylo jasné, že dnes doma sedět nebudu, i kdyby měly trakaře padat.

Mám sbaleno, naloženo a vyrážím. Cesta trvá jen 20 minut, takže než se stačilo zahřát auto, už opět parkuji. Poberu všechny věci z auta a mířím na své oblíbené místo. Blížím se k lávce přes řeku - ta lávka je skvělá! Když po ní jdete, řekněme ráznějším krokem, a ještě se u toho pohupujete v kolenou, tak se ta lávka začne celá vlnit. Pak už stačí pozorovat lidi stojící kousek před vámi, jak se začínají otáčet, jestli se ta lávka nehoupe nějak podezřele hodně. V tu chvíli samozřejmě musíte krok zvolnit, aby nikdo nepoznal, že jste lávku rozhoupali schválně! Již jsem ve fázi volnějšího kroku, když vidím pár, který jde naproti mně. Jak se tak blížíme k sobě, vidím, že si mě oba prohlížejí s neobvyklým zájmem a vidím ty otazníky nad jejich hlavami, kam to jako v tomhle počasí jdu. Po chvíli oba sjedou očima na podběrák a pruty, takže jim asi došlo, že nejdu se solí do krmelce, ale na ryby a jejich pohledy jsou již mnohem jasnější. „No to je blázen, on jde v tomhle na ryby!“ jako by si oba říkali. Míjíme se, on mě nezajímá, ale ona je hezká, a tak se na ni dívám dál a když už si asi myslela, že nevidím její výraz ve tváři, pozvedla obočí a já už si byl jistý. Ne, ne. Blázen ne. Magor! To se jí honilo hlavou a jemu určitě taky. Já se jen tak usmál pod fousy, a v duchu jsem si zvolal: „Tak jsem magor, no a cóóó!“

Rozkládám židli, odkládám batoh, pruty a vše co mám v rukách. Chvíli jen stojím, dívám se po okolí, jestli neuvidím nějakého dalšího magora, chvíli jen hledím na poletující sněhové vločky. Zhluboka se nadechnu a začnu vybalovat. Vidličky, podběrák – ten asi fakt nebude třeba, ale už tak ze zvyku, rozložím pruty a připravím nástrahy. Vše s neobvyklým klidem a lehkostí, velmi pomalu. Opravdu si užívám, že jsem zase u vody. Trvá to jen pár minut a nahazuji první prut, po chvíli druhý, pak usednu, naliji si čaj – černý s medem a citrónem, tzv. křemeňáčkový. Rukou šátrám v batohu, pozorujíc u toho pečlivě své pruty. Za chvíli ale znejistím, poněvadž to, co hledá šátrající ruka tam asi není! Připravoval jsem se dlouho a pomalu, a přesto jsem na něco zapomněl! Zapomněl jsem doma štrůdl, co jsem si chtěl dát k tomu čaji! A dokonce přesně vidím, kde jsem ho zapomněl, jak tam leží v plastové krabičce s modrým víčkem hned vedle rychlovarné konvice. Inu, nevadí. Naštěstí jsem si vzal víc rohlíků jako nástrahu, hlad tedy určitě nebude! Mám i dost burizonů v krabičce.

Po třech hodinách mi dochází krmení, které jsem si připravil. „Poslední hod“ zvolám si jen tak pro sebe v hlavě, učiním tak a začínám pomalu uklízet. Chvíli si ještě sednu, opět se rozhlédnu po okolí, zrovna se kousek ode mě perou dvě nutrie o klacík, což je docela zábava, protože u toho dělají legrační zvuky. Jedna zní, jako by říkala „Mé!“ a ta druhá jí odpovídá: „Né!“ Příroda je ale spravedlivá, klacík se pod tlakem jejich mohutných zubů zlomil, a tak má každá svůj!

Pruty jsou z vody venku, vše sbaleno a připraveno v mých rukách a zavěšené na ramenou. Odcházím směrem k autu a mám na tváři velmi spokojený úsměv, který neumím zakrýt, ani když jdou okolo lidi. Samozřejmě nezapomenu trochu rozvlnit lávku a přemýšlím, kam se vydám příští víkend.

Závěrem bych se rád pochlubil bilancí z prvního letošního chytání. Neměl jsem ani záběr! Ale nějak mi to vůbec nevadilo.

Komentář ke článku (0)

 22.12.2020

Je to poněkud zvláštní doba. Všude, kam se podíváte, je Covid. I na mě došlo! Setkal jsem se s coviďákem. Blíží se Vánoce, a přestože bych je nechtěl trávit sám v karanténě, určitě bych je nechtěl trávit ve strachu, že bych to mohl přitáhnout třeba k někomu blízkému, a tak jsem šel na test.

Nebudu Vás napínat, test vyšel negativní, já se cítím naprosto skvěle a díky tomu jsem měl možnost poprvé v životě pracovat na tzv. homeoffice. První dny mi to přišlo, jako kdybych byl v práci. Spousta práce a vlastně díky mé nepřítomnosti složitější řešení situací. Jenže po víkendu je vše jinak. Většina mých kolegů má už dovolenou a hned v pondělí jsem okusil takové velmi mírné tempo. Řekl jsem si, že když se naskytla taková příležitost většího množství volného času, využiji jej! Udělám si doma takový velký vánoční úklid!

Abych to upřesnil, velký vánoční úklid sklepa. Rozumějte – sklep se rovná místo pro rybařinu. A chytat ryby není jen o tom brzy vstávat, sedět u vody a buď tahat jednu rybu za druhou nebo tam jen sedět a čumět, protože to vůbec nebere. K rybaření je potřeba mnoho výbavy. Asi nemá smysl tu vše jmenovat, zkrátka je toho fakt dost! A samozřejmě je také potřeba se o tuto výbavu starat. Bývá zvykem, že před započetím nové sezony se dělá taková velká údržba všeho vybavení. Vše důkladně očistit i ty nejmenší detaily jako jsou očka prutů, všechny možné záhyby navijáků, vymotat staré vlasce, přerovnat obsah krabiček a spoustu dalších věcí. Vzhledem k tomu, že nemám pouze jeden prut a naviják, není to práce na pět minut. Zabere to poměrně dost času, řádově i několik hodin. Čistím, uklízím a uspořádávám si své vybavení. Hledím tak na ten svůj sklep a mám pocit, že je poněkud neuspořádaný. Pořídil jsem tedy poličky, háčky, skoby, věšáky a započala kompletní reorganizace.

Kdo už někdy uklízel, ví jedno – když se uklízí pořádně, musí se vlastně nejdřív udělat větší nepořádek. Vše vyklidit, což zapříčinilo nepořádek v podobě jedné velké hromady. Namontovat poličky a háčky, skoby a věšáky a následně vše zase narovnat, srovnat, přerovnat, porovnat, vyrovnat nebo urovnat. A klidně pořád a pořád dokola, dokud to nebude dokonalé. V tom sklepě jsem strávil celé odpoledne, konkrétně to bylo více než šest hodin. Dokonce jsem nebyl línej zajít si úplně nahoru do bytu pro kafe, čaj nebo svačinu a zase sejít dolů a pokračovat v reorganizaci. Výsledek byl samozřejmě skvělý a já jsem na něj náležitě hrdý. Radost, s jakou jsem opouštěl krásný čistý vyvoněný sklep mi dala ohromnou motivaci a chuť do dalšího uklízení – udělám velký vánoční úklid i v bytě!

Teda musím říct, že blbější nápad jsem vážně nemohl mít. Se vší vervou a motivací jsem se pustil do uklízení. Nastal velmi podobný scénář, nejdříve vyndat oblečení, přeskládat, obdobně i obsah jiných skříní nebo kuchyňské linky tyto prostory očistit a teprve poté to zase všechno srovnat zpátky. Aktuálně se nacházím ve fázi nepořádku, nebo spíše ve fázi bordelu, který se má rovnat. Jenomže ta motivace, ta chuť uklidit si, je v…Zkrátka není! Zmizela! A tak tu sedím na gauči, vlevo nepořádek, vpravo bordel. A přemýšlím, co teď s tím? Nenapadá mě nic. Chce to pauzu! Jdu do ložnice, kde mám uložené dárky. Beru si do ruky jeden z prutů, co mám pro bráchu a představuji si, co bude říkat, až ho uvidí, protože to je opravdu velké překvapení. Je to moc pěkný prut. Zkouším akci, prohlížím si vinutí karbonu, precizní sedlo navijáku a velmi decentní korkovou rukojeť. Po chvilce prut zase uklidím a rozejdu se zpět k obývacímu pokoji, kde na mě ihned mává nepořádek s bordelem. Zastavím se a v duchu si říkám: „Ještě tu mám to křeslo! Jdu si ho radši taky prohlídnout, ať mu to není líto.“ A tak se jdu kochat jiným dárkem.

Přemlouvání pokračuje i nadále. Znovu sedím na gauči a co se týče úklidu, žádný pokrok. Hlavu si opírám o ruce, za sebou mám asi hodinu něčeho, co připomíná úklid a do toho hledám a naháním motivaci, jako když Rocky ve dvojce honil tu slepici. Dopadne to dobře, to vím. Ale příště už si sakra rozmyslím, jestli se do něčeho takového pustím. Mamka mi vždycky, když jsem si konečně uklidil pokoj, říkala: „No podívej se, jak máš pěkně uklizeno, neříkej mi, že z toho nemáš radost?“

NEMÁM! Tohle platí jenom pro sklepy!

Komentář ke článku (0)