Bratrská rivalita
17.4.2021
Bratrská rivalita
Asi každý, kdo má sourozence, to zná. I když jsou vztahy sebelepší, soupeření mezi sourozenci je věcí normální a přirozenou. A můj osobní skromný názor je, že mezi bratry to je určitě ještě o fous viditelnější. Já jsem o čtyři roky mladší, než je můj brácha. To mělo své výhody – určitě na mě naši nebyli tak přísní a ač nerad, musím uznat, že jsem byl přece jenom trochu víc rozmazlovaný. Tento věkový rozdíl měl však i nevýhody. Čtyři roky jsou dost na to, aby soupeření s mým starším bráchou bylo vždy složité a vlastně jsem málokdy okusil pocit vítězství. Asi nejvýraznější to bylo v našich silových disciplínách. Jakmile došlo na jakoukoliv fyzickou rozepři vyúsťující v potyčku, vždycky jsem dostal přes držku. Když mi bylo asi dvacet, síly se vyrovnaly a má touha po potyčkách byla na vrcholu, jenže přesně v tuhle stejnou dobu můj brácha začal tvrdit, že jsme přece už dospělí a nebudeme se pořád prát, jako kluci.
Podobná rivalita mezi námi byla i při rybaření. Kdo chytil víc ryb, kdo chytil zajímavější rybu, kdo chytil větší rybu. A v dřívějších dobách jsem bohužel prohrával i v této disciplíně. Dnes jsem o něco moudřejší a říkám si, že jako malý jsem určitě neměl tolik citu a rozhodně trpělivosti, abych mohl ulovit více ryb. Teď jsou síly vyrovnané a každé společné rybaření je vlastně takový nenápadný souboj o to, kdo víc.
Je sobota. Počasí podle předpovědi nemá být nic moc, má pršet, má být zima, ale v neděli to má být ještě horší, a tak jsme se s bráchou rozhodli, že vyrazíme, i kdyby trakaře padaly. A tak jedem. Dorazili jsme akorát okolo šesté ráno. Auto jsme museli zaparkovat dál od vody, protože příjezdová cesta je soukromá a je zde zákaz vjezdu, a tak jsme se hned z kraje prošli dobré dva kilometry. Když už jsme téměř na místě, uvědomím si, že jsem si v autě nechal telefon. Na rybách ho většinou nechávám v kapse, maximálně koukám na čas, ale přece jenom nechávat ho v autě nechci a abych na to pořád nemyslel, vytáhl jsem pruty a šel pro něj zpátky, abych mohl chytat v klidu. Zajímavé je, že jsem neměl tolik strach o telefon jako o to, že než dorazím zpátky, to vemeno určitě něco chytne a samozřejmě povede! Ne asi. Vrátím se a okamžitě se ptám: „Tak co, dělá to už něco?“ a dostalo se mi velmi očekávané odpovědi: „No zatím dva záběry, menší cejn a plotice, jinak nic extra.“ … „Jo, ale teda vedu dva nula.“ Blbec, pomyslel jsem si a okamžitě jsem začal znovu chystat pruty k nahození!
Netrvalo to dlouho, a i já jsem zaznamenal první úspěch. Záběr byl jasný a typický, špička se lehce ohnula, pak se téměř celá narovnala a v momentě, kdy přišlo další ohnutí, zasekávám. Je to cejn, nechci ho zbytečně trápit na souši, když vím, že ho pustím, ale 45 centimetrů má určitě. „Ty jo, pěknej cejn, ten je větší než ten, co jsem chytil.“ říká brácha takovým pochvalným tónem. Jenže já vidím mezi řádky! Chválí ho jenom proto, že zatím pořád vede!
Podařilo se mi srovnat krok na rozdíl jediného bodu. A za stavu 5:6 pro bráchu přichází nepatrný záběr na pravý prut. Špička se ohnula jen tak nenápadně, že váhám, zda to vůbec záběr byl. Tento pohyb se znovu opakuje, znovu nenápadné ohnutí špičky. Když se to stane potřetí, a to dvakrát za sebou, říkám si, že to musím zkusit. Je tam! Nebude to žádný super macek, nejspíš zase cejn, ale je tam! Už je kousek od břehu, dřepnu si, abych ho mohl vyháknout, měl to maličko hlouběji, tak to nešlo tak snadno jedním pohybem zápěstí, ale za pár vteřin už se zase obrací směrem k hloubce a míří pryč. Deštivé počasí a časté chození k vodě udělalo ze břehu pěknou skluzavku. Zvedám se z podřepu a ve chvíli, kdy chci udělat krok mi podjede noha a já tak tak stihnu dát tu druhou před sebe. Tento hlasitý krok byl samozřejmě slyšet a reakce na sebe nenechala dlouho čekat. „Ty seš fakt hromotluk, akorát všechno vyplašíš.“ povídá brácha a otáčí hlavu ke mně, aby se podíval, jestli se má začít smát nebo jsem to vyrovnal. Jak tak koukám na jeho pohled vidím, že zaostřil na špičku mého druhého prutu – je v pohybu. Přiskočím k němu a zasekávám! Okamžitě cítím, že je tam ryba a okamžitě se mi vyloudil na tváří úsměv. Podívám se směrem do leva, kde sedí brácha a vidím, jak kroutí hlavou. „No to si děláš prdel, že to takhle jen tak otočíš, ty vole!“ A já neříkám nic, ale v hlavě mi řve ten malinký Jorge, který býval vždy porážen, býval vždy bit. Řve radostí, protože nalevo je pořád vidět pohyb kroucení hlavou. Teď hlavně ať ryba nespadne, ať zase rychle nahodím a můžu třeba náskok navýšit!
10:8! To je finální skóre. Bylo opravdu hnusně. Pršelo a sněžilo zároveň, foukal vítr, ale ryby braly parádně. Celkově vytaženo 16 cejnů, jedna plotice a mně se povedl i jeden kapr, žádný obr, ale 54 centimetrů takhle z jara není vůbec špatné. A hlavně jsem vyhrál! Moc se těším na další společné chytání, je vždycky spousta legrace a uznávám, že toto soupeření mě moc baví! A samozřejmě musím taky potvrdit své poslední vítězství. No a kdyby se to náhodou nepovedlo, tak si najdu záminku k nějaké té fyzické potyčce, protože tu vyhraju i s rukama za zády!
