První chytání
24.1.2021
Rybaření v zimě není příliš vyhledávané. Vaše oblíbená místa jsou velmi často nepřístupná díky vrstvě ledu, který pokrývá vodní plochu. Voda je chladná a ryby v ní jsou mnohem méně hladové a stahují se do svých zimovišť, která není snadné najít. Plus ještě jedna věc. V zimě je teda i dost velká zima, mrzne, sněží a tak. Chytání v zimě má však i jednu velkou výhodu. Ryby zkrátka moc neberou, což odradí většinu rybářů, zejména těch, kteří si k vodě chodí plnit mrazáky, takže jste tam téměř vždy sami. A to je po minulém roce, který se díky zákazům nesl v duchu enormního nárůstu rybářů, moc velké lákadlo. A když navíc nejste Držgrešle Hamoun, může vám být u vody příjemně teplo, i když je okolo nuly.
Vánoce jsem si nedobrovolně prodloužil o další karanténu a ať chcete či nikoliv, trochu vám to leze na mozek. Nikam nesmíte, když je venku krásně, svítí sluníčko a vy trčíte doma, tak potom i doma rybaříte a chytáte láhev s vodou. Pak přijde konec karantény, vy můžete zase normálně fungovat a hned plánujete, jak s tímto darem naložit.
Celý týden jsem poctivě sledoval počasí v naději, že konec pracovního týdne, který byl opravdu teplý se přece jen víc podepíše i na víkendu, a to prudké ochlazení se posune alespoň o jeden den. To se nakonec úplně nekonalo, zejména teplota klesla proklatě nízko. Nicméně když jsem se šel projít a viděl, jak čerstvá sněhová nadílka rychle taje a pomáhá tomu i zářící slunce, bylo jasné, že dnes doma sedět nebudu, i kdyby měly trakaře padat.
Mám sbaleno, naloženo a vyrážím. Cesta trvá jen 20 minut, takže než se stačilo zahřát auto, už opět parkuji. Poberu všechny věci z auta a mířím na své oblíbené místo. Blížím se k lávce přes řeku - ta lávka je skvělá! Když po ní jdete, řekněme ráznějším krokem, a ještě se u toho pohupujete v kolenou, tak se ta lávka začne celá vlnit. Pak už stačí pozorovat lidi stojící kousek před vámi, jak se začínají otáčet, jestli se ta lávka nehoupe nějak podezřele hodně. V tu chvíli samozřejmě musíte krok zvolnit, aby nikdo nepoznal, že jste lávku rozhoupali schválně! Již jsem ve fázi volnějšího kroku, když vidím pár, který jde naproti mně. Jak se tak blížíme k sobě, vidím, že si mě oba prohlížejí s neobvyklým zájmem a vidím ty otazníky nad jejich hlavami, kam to jako v tomhle počasí jdu. Po chvíli oba sjedou očima na podběrák a pruty, takže jim asi došlo, že nejdu se solí do krmelce, ale na ryby a jejich pohledy jsou již mnohem jasnější. „No to je blázen, on jde v tomhle na ryby!“ jako by si oba říkali. Míjíme se, on mě nezajímá, ale ona je hezká, a tak se na ni dívám dál a když už si asi myslela, že nevidím její výraz ve tváři, pozvedla obočí a já už si byl jistý. Ne, ne. Blázen ne. Magor! To se jí honilo hlavou a jemu určitě taky. Já se jen tak usmál pod fousy, a v duchu jsem si zvolal: „Tak jsem magor, no a cóóó!“
Rozkládám židli, odkládám batoh, pruty a vše co mám v rukách. Chvíli jen stojím, dívám se po okolí, jestli neuvidím nějakého dalšího magora, chvíli jen hledím na poletující sněhové vločky. Zhluboka se nadechnu a začnu vybalovat. Vidličky, podběrák – ten asi fakt nebude třeba, ale už tak ze zvyku, rozložím pruty a připravím nástrahy. Vše s neobvyklým klidem a lehkostí, velmi pomalu. Opravdu si užívám, že jsem zase u vody. Trvá to jen pár minut a nahazuji první prut, po chvíli druhý, pak usednu, naliji si čaj – černý s medem a citrónem, tzv. křemeňáčkový. Rukou šátrám v batohu, pozorujíc u toho pečlivě své pruty. Za chvíli ale znejistím, poněvadž to, co hledá šátrající ruka tam asi není! Připravoval jsem se dlouho a pomalu, a přesto jsem na něco zapomněl! Zapomněl jsem doma štrůdl, co jsem si chtěl dát k tomu čaji! A dokonce přesně vidím, kde jsem ho zapomněl, jak tam leží v plastové krabičce s modrým víčkem hned vedle rychlovarné konvice. Inu, nevadí. Naštěstí jsem si vzal víc rohlíků jako nástrahu, hlad tedy určitě nebude! Mám i dost burizonů v krabičce.
Po třech hodinách mi dochází krmení, které jsem si připravil. „Poslední hod“ zvolám si jen tak pro sebe v hlavě, učiním tak a začínám pomalu uklízet. Chvíli si ještě sednu, opět se rozhlédnu po okolí, zrovna se kousek ode mě perou dvě nutrie o klacík, což je docela zábava, protože u toho dělají legrační zvuky. Jedna zní, jako by říkala „Mé!“ a ta druhá jí odpovídá: „Né!“ Příroda je ale spravedlivá, klacík se pod tlakem jejich mohutných zubů zlomil, a tak má každá svůj!
Pruty jsou z vody venku, vše sbaleno a připraveno v mých rukách a zavěšené na ramenou. Odcházím směrem k autu a mám na tváři velmi spokojený úsměv, který neumím zakrýt, ani když jdou okolo lidi. Samozřejmě nezapomenu trochu rozvlnit lávku a přemýšlím, kam se vydám příští víkend.
Závěrem bych se rád pochlubil bilancí z prvního letošního chytání. Neměl jsem ani záběr! Ale nějak mi to vůbec nevadilo.