Pustit první rybu - hotovo!
20.2.2021
Mezi rybáři existuje takové nepsané pravidlo, které říká, že první chycená ryba v sezóně se musí pustit. Osobně bych rozdělil rybáře do tří skupin. Ti, co pouští prakticky vše, co chytí, žrouti a slušní žrouti. Pokud pouštím ryby během roku, určitě pustím i tu první, tu magickou a posvátnou. Žroutům se přes zimu ztenčila zásoba ryb z půl tuny na tři sta kilo, a přece je škoda ryby, která neskončí ve vezírku. A nakonec slušní žrouti, kteří vědí, že nesní tolik, co chytí a první puštěná ryba znamená štěstí po zbytek sezony. Všechny rybáře ale určitě spojuje myšlenka, že první ryba je zkrátka jiná a radost z ní je větší.
Po třeskutých mrazech, které byly neobvykle silné a trvaly neobvykle dlouho přišlo velmi rychlé oteplení. Při sledování předpovědi počasí se mi v očích jiskřilo, jako kdyby maličký Jorge čekal na Ježíška a zároveň jsem se obával, že rychlost tání sněhu bude příliš velká, řeky rozvodněné a rybolov prakticky nemožný. V pátek po práci jsem se tedy vydal na procházku okolo jedné z plzeňských řek na monitoring situace. Hned na první pohled bylo vidět, že hladina je výš než obyčejně, ale proud nebyl moc silný. Mírně jsem pokývl hlavou: „To pude!“
Je sobota, zatím mrzne, ale obloha je bez mráčku a slunce nádherně září. Věci mám samozřejmě připravené v komínku už od večera, protože jsem se moc těšil a v televizi dávali prd. Připravuji si čaj, svačinu a nástrahy. Vše osmsetkrát kontroluji a už pádím k autu.
Vybaluji si věci, vyndávám a skládám je tak, abych to měl pohodlně po ruce. Rozhlížím se po protějším břehu, abych si vybral nějaké dvě značky, na které se budu snažit házet, abych nahazoval co nejpřesněji na stejná místa. Značky mám, teď jestli mám i ten um! Nahodím jeden prut, vzápětí druhý. Usednu do křesla a v klidu si nalévám čaj. V tom se pohne jedna ze špiček, jen velmi jemně o pár centimetrů. „Teče víc vody, možná nějakej bordel zavadil o vlasec.“ Pomyslím si a v klidu nalévám dál. V tom zase pohyb. A znovu. Pozvedám údivem obočí: „Ty kráso, vždyť to jsou záběry!“ Odkládám termosku a soustředím se pouze na pruty. Chvíli se nic neděje, ale za pár minut se špička začne zase mírně pohupovat. Už nelelkuji a připravím ruku k záseku. Bedlivě sleduji sebemenší pohyb, který přichází, ale je tak rychlý, že nejsem schopen zareagovat. Musím si počíhat na něco většího, než je tohle ťukání. To něco ale teda rozhodně nepřichází.
Celé toto „cvičení“ probíhá tak, že se vždy po záběru připravím k zaseknutí, když nepřichází další záběr, opět si dám pohov. A protože opakování je matka moudrosti, opakuje se i toto cvičení s určitou pravidelností. *ŤUK* – Pozor – Pohov. *ŤUK* – Pozor – Pohov. *ŤUK* – Pozor – Pohov. Jakmile se tato činnost stane poněkud stereotypní, rozhodnu se to změnit! Trpělivost růže přináší. *ŤUK* – Pozor, pozor, pozor, pozor (půl minuty, už mě bolí ruka) – pohov. A v ten moment *ŤUK*. „No… Tak… Ty folé!“ V hlavě se mi okamžitě vykresluje představa, jak to asi probíhá ve vodě. Jedna ryba, vůdce gangu, kouká zpod hladiny na břeh a dává signál ostatním: Teď! – Čekej. Teď! – Čekej. Teď! – Čekej. Pak přichází ona změna: Teď! – Čekej, ještě čekej, pořád, se divím, že ho nebolí ruka. Teď!
V tomto duchu to probíhá po celou dobu mého pobytu u vody. Nutno podotknout, podařilo se mi jich pár přelstít. Ale bilance tedy žalostná – záběrů nepočítaně, uloveny čtyři plotičky a jeden cejn. Záběry byly opravdu malé, takže se to fakt nedalo seknout. Nebo je tu varianta, že to fakt neumím. Nicméně pocit vynikající. Šel jsem na ryby s tím, že voda bude po tání ledová (a taky byla!), já si sednu a budu se dívat na nehybné pruty a kochat se jen krásným počasím. A nakonec jsem úspěšně prošel školením „Jak zaseknout rybu 1.0“. Taky jsem si odpoledne chtěl zacvičit. Úspora času, vše jsem zvládl v jednom u vody! A pustil jsem onu první magickou rybku. Nebyl to žádný záviděníhodný kus, ale radost jsem měl velkou.
